sobota 2. ledna 2010

Cesta druhá

Jak jsem slíbila, najdete pro začátek roku 2010, další i delší, fejetonek o mé cestě za patchworkem.




Za patchworkem na východ.


Na jaře jsem přijala pozvání od Ruského ministerstva kultury k účasti na Ruském festivalu patchworku. Mile překvapena neočekávanou nabídkou, jsem to brala jako výzvu reprezentovat český patchwork v Moskvě. Nastaly velké přípravy a hlavně pocit zodpovědnosti nezklamat. Už téměř 10 let jsem sledovala jejich umělecké pokroky na výstavách na západ od našich hranic a těšila jsem se: určitě bude co obdivovat.


Konečně nastal den D. Uf! Letenka i vízové formality (od doby co jsme členy EU člověk, zapomněl jaké to je vyřizovat si víza) v kabelce. Kufry zabaleny, což byl tvrdý oříšek, jak nepřesáhnout 20 kg, uspokojit bezpečnostní podmínky letecké dopravy, mít všechny exponáty a materiály pro kurzy? Překonán stres z neprůjezdné Prahy, která měla provoz i pozdě dopoledne na úrovni naprostého kolapsu. Přežití více než hodinové fronty na odbavování zavazadel na Ruzyňském letišti, konečně sedím v letadle a startujeme.


Po klidném letu se ocitám konečně v Moskvě! Hurá, má zavazadla dorazila i se svým cenným obsahem. Hned u východu na mne čeká překladatelka, mladé děvče Kaťuša. Ovládá perfektně francouzský jazyk, což bude má dorozumívací řeč s hostiteli.


Mikrobus nás dovezl do středu Moskvy, několik kroků od Rudého náměstí, kde jsem byla ubytována v budovách Ruského ministerstva kultury. Zde, v renovovaném domě ze 17 století, je působivé apartmá pro zahraniční hosty. Ani sauna nechyběla. Nevím, jak a ocitám se v reprezentačních prostorách ministerstva, držím sklenici s ruským šampaňským a oslavuji jmenování ředitelky odboru ruského folkloru, do funkce náměstkyně ministra kultury pro Ruskou federaci. Nemyslím, že by to byla pouze shoda náhod. Po celý další pobyt jsem byla svědkem neuvěřitelné ruské pohostinnosti!



Po večeři, ještě plná rozrušení, jsem s Kaťušou vyrazila na nedaleké Rudé náměstí. Naskytl se mi pohled na něco, co jsem doposud znala jen z pohlednic a tehdejší československé televize. Teď mi to vyráželo dech. Kreml, pravoslavný kostel, národní muzeum, obchodní dům GUM. Prostě velká země, velké stavby s dotekem kultury orientu. Opravdu se to musí vidět. Mám prostě ráda historii a tak jsem byla nadšená, že jsem něco málo z historického centra Moskvy, mohla vidět na vlastní oči. Je to jako s patchworkem, či jiným uměleckým dílem. Nemohu mít odsuzující názor, jenom mohu dodat – je či není to můj vkus. Vždy je za tím historie, příběh, osud a charakteristika jednoho člověka nebo celého národa, a právě to ve mně vždy probudí ještě více potřebu poznávat a porozumět tomu, co vidím. Snažím se fotit, neumím to! Noční záběry se zrovna nevedou.



Druhý den mě čekalo setkání s ruským patchworkem. V 11 hodin jsem se vydala v doprovodu Kaťuši a Julie do Galerie „Bijelajevo“. Bylo to kousek, jen 9 stanic metrem pouhá hodinka cesty! Za ohlušujícího řevu se metro žene podzemím Moskvy a já mám dojem, že nebe už není. To je pouze počátek mého poznávání Moskvy, jak jsem to nazvala, z podzemí. Moskvané tráví v průměru 4 až 5 hodin denně v metru! Ocitáme se na jednom z mnoha sídlišť, kde se nachází nová moderní a opravdu velice dobře technicky vybavená galerie. Setkání se zaměstnanci bylo velice srdečné. Následovalo zavěšení mých prací. Doladění konference, s Marinou ředitelkou galerie. Krátce jsem ji informovala o připravované přednášce „Filozofie patchworku“. Už si Julia klepe na hodinky, protože jsme očekávány na druhém konci Moskvy na oslavách 10 výročí klubu „ Krasivij sarafán“, který byl zastoupen pracemi svých členek na letošním ročníku Prague Patchwork Meeting. A jak je v Moskvě zvykem, jdeme pouze s hodinovým zpožděním. Po hodině a půl dlouhé cestě metrem, se s Julií ztrácíme na jiném Moskevském sídlišti a máme z toho orientační běh za kulturním střediskem, ve kterém se akce koná. Ale naděje umírá poslední. U konce sil a hladová, Julia mě povzbuzuje, že budou pirožky a bohatý program, konečně jsme na místě. Jak jinak, oslavy jsou opět v plném proudu. Okamžitě jsem pohlcena folklorní hudbou, zpěvem, kostýmy a radostnými tvářemi. Nechybí ani koš se slíbenými pirožky. Opravdu bylo co vidět i slyšet, nejen, že členky klubu šijí patchwork a oděvy z patchworku, za které by se nemusel stydět žádný známý světový návrhář, ale i národní kroje. Je to klub, který se snaží opravdu udržovat národní obyčeje a folklor. Okamžitě jsem obklopena ženami v krásných krojích, obdivuji se jejich textilním výrobkům všeho druhu, které jsou všude vystaveny. Překvapena tvořivostí a opět tím obtiskem ruského folkloru v jejich současné tvorbě nemohu odolat a diskutuji, chci se toho dovědět co nejvíce, a tak nastupují všechny druhy jazyků, které kdo známe. Prostě vzniklo veselé esperanto a já jsem opět bohatší o zážitky.




Po návratu do svého apartmá a zasloužené večeři mám pro sebe večer. Sama se vydávám na obchůzku. Jsem odměněna, objevuji krásný parčík s jezírkem, sochou kazašského poety a spoustou mladých lidí. Hraje se na kytaru, a jak jsem se dovtípila, je to dostaveníčko zamilovaných. Krásné budovy secesního stylu roubí bulvár s divadlem. Objevuji, že Moskva má i tramvajovou dopravu. Při mé pochůzce zjišťuji, že má i neskutečné množství kaváren a cukráren. Megapol žije svým bohatým nočním životem. Všude jsou spousty mladých lidí a turistů. Příjemně unavena se vracím a uléhám s hlavou plnou krásných zážitků.



Čtvrtek, mám jedno dopoledne volno a mohu si vybrat, co chci ještě vidět. Už dlouho si přeji navštívit Treťjakovskou galerii. Přání splněno. S Taťánou vyrážíme. Pouze jedna stanice metrem a jsme na místě. Návštěva je pro mě znovu silným zážitkem, jenom škoda, zase málo času. Při zpáteční cestě na ministerstvo, jsem mohla ještě zahlédnout most přes kanál a na něm několik železných soch ve formách stromů ověšených závěsnými zámky. To je místní novodobý zvyk, novomanželé po obřadě zamknou zámek na větev železného stromu a klíč hodí do vody. Moderní romantika! Doufám, že to funguje a mají nižší rozvodovost než my.


Odpoledne je pro mě premiérou v galerii s konferencí. Mile překvapena hojnou návštěvností, jsem zahájila, v tandemu s překladatelkou. Po představení mé práce i osoby se podařilo otevřít debatu. Byla to příležitost, jak porovnat, zda se patchworkářky liší podle národnosti. Žádná novinka, ať jsme na západě, východě, severu, či jihu - jsme všechny stejné! Je to potěšující, že alespoň někdo v tomto bláznivém světě, je za jedno!!! (Vlastně jsme dobrým příkladem pro společnost).


Druhý den dopoledne jsem měla možnost navštívit znovu střed Moskvy s novými známými z Litvy Ainou a Einou. Znovu fotit a obdivovat skvosty historie, ať té nedávné, tak té vzdálené. A honem na můj první kurz do galerie. Je zde mnoho krásných prostor k využití na různé aktivity. Kurz Boutis vzbudil zájem. Nepokládala jsem si otázky, jak na to, prostě jsem pracovala, jak jsem zvyklá u nás. Okamžitě se navodila uvolněná atmosféra a všechny účastnice mi ochotně o sobě a o místě kde žijí, vyprávěly. Já jsem je učila vnikat do techniky Boutis a oplátkou jsem mohla vnikat vyprávěním žaček do různých koutů ruské federace. Kdy se mi podaří mít na kurzu účastnice, které za mnou přiletí i víc než 10 000 km? Jaká různorodost, ale zase ten samý závěr, je jedno odkud jsme, protože patchwork je báječný sjednocovací činitel! Po ukončení kurzu jsem odcházela nesmírně obohacena, ale hlavně doufám, že se mi stejně podařilo obohatit i moje žačky! Je těžké vypsat pocity na papír, ale pouze dodám, těžko se dá něco podobného zapomenout. Večer nás očekávala hostina s hlavními účastníky festivalu. Při velkolepé hostině se rozproudila příjemná zábava a všichni zahraniční účastníci jsme si slíbili, že to není naposledy, co se vidíme a doufáme, že i v Moskvě.


Ráno honem na výstavu Litevských kolegyň a ještě jejich kurz. Znovu honem na můj druhý kurz do galerie. Tentokrát to byla teorie o Candelwickingu a Redworku. Nejvíce byl zájem o nové pomůcky, které se zde ještě těžko dostávají, hlavně mimo Moskvu. Bohužel jsem pocítila, že moje tělesná schránka není v nijak dobré kondici a že ten maraton je na mě moc, a tak jsem místo závěrečné recepce volila komorní večírek s Ainou a Einou z Litvy na ministerstvu. Navíc mě brzo ráno očekával odlet do Prahy.


Apartmá opouštím brzo ráno, za uplakaného počasí a se slovanskou nostalgií. Opouštím Moskvu, která na mě opravdu velice zapůsobila. Kolik krásy a umění jsem viděla, vše co jsem doposud na západě Evropy mohla vidět z ruského patchworku, byla jenom špička ledovce. Neuvěřitelný obtisk folkloru a multi-etnický podpis na všech pracích ve mě zanechal neuvěřitelný dojem a obdiv. Nebudu zde dělat politický, ani historický rozbor, hlavně jsou to mé dojmy a musela jsem si poopravit několik názorů o této zemi. To vše potvrzuje rčení, nejlépe je se přesvědčit na vlastní oči - není nad to!


Slovo na konec: „Naskytne-li se vám někdy příležitost, jeďte na některý z ruských festivalů, který se koná, každý druhý rok. Tudíž další v roce 2011. Třeba se tam setkáme.“


Vaše R. S.




1 komentář:

rupr řekl(a)...

To musel být opravdu úžasný zážitek. Souhlasíms tím, že patchwork lidi spojuje. Cítím to na každé akci, které se účastním a myslím si, že kdybychom se pokaždé soustředili na to, co máme s těmi ostatními společného a čím se můžeme vzájemně obohatit, ubylo by konfliktů a nedorozumění mezi lidmi.