Nastal čas duchů i dušiček, přejdeme plynule z jednoho svátku do druhého (pro jedny Halloween a druhé památkou zesnulých) s prémií jedné hodiny spánku navíc. Jako malá jsem byla přesvědčena, že Dušičky, je to co, měl vodník ve svých hrnečkách v rybníku. Proto jsem nechápala, proč se jednou za rok, celá rodinka vydáváme na procházku, i za nevlídného počasí, směr hřbitov? S dospíváním jsem to pochopila. Potřeba odčinit špatnému svědomí, protože celý rok si na to místo rodina ni nevzdechla. To asi odstartovalo moje racionální myšlení, zpopelnit a rozptýlit. Nemám potřebu, jednou do roka stát nad hrobem, abych na zesnulého myslela. Na ty milé co mě opustili myslím, skoro, každý den! A kdo ví, v dnešní době mondializace, až i já se odeberu do věčných lovišť, na kterém konci světa budou mí pozůstalí?! Než zůstat sama na hřbitově, budu raději pobývat v jejich srdcích, třeba i na konci světa!
Teď, vás zvu na trochu humornější pojmutí „duchování“
Pojďte se strašit do našeho „strašákova při strašných oslavách“…
svíce zapáleny.
Z dýně duše vydlabaná,
rodinka je nabaštěná!
Nepotřebuji víc,
pak duchů a dušiček,
nebojím se – nic!
Lezarts
Menu,“ les decorations, „ma petite personne“.