Nejlépe hledáním v hezkých vzpomínkách...třeba z dětství.
Vzpomínám na časy, kdy jsem si jako malá hrála doma v našem malém bytě. Už jako dítě jsem pociťovala potřebu se trochu izolovat. V bytě 1+1 to ve 4 členech rodiny, nebylo moc snadné. Ale dětská fantazie nemá mezí a tak, deka přes jídelní stůl vytvořila rychle úkryt a klid na hraní.
Pak stačilo si vzít do takové skrýše kostky a pokusit se je složit, aby se zobrazil výjev z pohádky, ale ještě raději jsem měla leporela a knížky s hýbacími obrázky ve 2d. To pak byla zábava! Stavěla jsem z nich bludiště, domečky, fantazie jela na plné obrátky a čas krásně utíkal! Neuměla jsem ještě číst, ale obrázky, “hýbací “i ty pouze malované v leporelu mi dávaly dojem, že číst umím i bez písmen😊.
Do školy jsem se pak těšila pouze kvůli tomu, že se naučím číst a nebudu muset na nikom žadonit, aby mi četl. Pravda je, že čtení je mi od chvíle, kdy jsem zkrotila písmenka, mojí velkou zálibou. Bohužel jisté události v mém životě mě na dlouhou dobu o toto potěšení připravilo.
Naděje však umírá poslední!
A čím jsem začala? Podívejte se...
Ano, ano byla to obrázkové kniha, kterou zná celý svět. Nejen svojí grafickou krásou, ale i svým obsahem mě vrátila do světa dětství a nejen to, znovu nastartovala. mojí vášeň ke čtení.
Když jsem ji uviděla ve výkladu knihkupectví na jednom maloměstě ( bohužel, už neexistuje), věděla jsem, že se bez ní nemohu vrátit domů. Od té doby leží na mém nočním stolku! Stejně jako v dětství si v ní stále listuji. Nemohu se nabažit nejen obrázků, ale dnes hlavně, textem ve kterém nacházím sílu, abych si zachovala zdravou životní filosofii, v současné situaci tolik potřebnou!!!
Slovo na závěr nechám na Antonie Saint Exupery z jeho
Malého Prince
