…aneb o ztrátě a zmařené terapii.
Měla jsem na tento týden v kalendáři červeně podtržené dny. Měl to být náš pravidelný, milovaný výjezd s partou kamarádek na Vysočinu, plný šumění šicích strojů a skládání patchworkových dek. Tentokrát měl mít ale úplně jiný význam. Měla to být moje terapie.
Před pár dny totiž dorazila zpráva, která mě hluboce zasáhla. Odešel náš báječný kamarád. Byl to on, kdo držel naši celou starou partu ze základní školy pohromadě. Díky jeho energii a organizování jsme se i po všech těch letech stále scházeli a neztratili se z očí. Ta ztráta bolí o to víc, že sám měl chatu, strašně rád zahradničil a několikrát jsme se s naší školní partou sešli právě u mě nebo u něho na zahradě.
Strašně moc jsem se upínala k tomu, že odjedu na Vysočinu. Že budu s holkami, které mě obejmou, že se ze všeho vypovídám, utřídím si myšlenky a u společného tvoření najdu aspoň trochu klidu. Jenže člověk míní a oslabené tělo mění. Místo balení látek a odjezdu za touhle nucenou psychickou záchranou mě do postele upoutala silná viróza.
Zůstala jsem sama se svými myšlenkami, zavřená doma. Život se zkrátka někdy rozpadne na kousky, které hned tak snadno nesešijete.
Ležím teď pod dekou, tělo bojuje s nemocí a mysl se toulá ve vzpomínkách. Když se mi na chvíli uleví, dívám se z okna na svou tichou podzimní zahradu. Protože nemůžu být na Vysočině a nemůžu teď být ani s lidmi, se kterými bych ten zármutek ráda sdílela, prolistovala jsem si fotky zahrady z posledních dní. Chci se o ten kousek tiché krásy, klidu a vzpomínek podělit i s vámi. Možná je to nakonec ta jediná terapie, kterou teď můžu mít.
Zahrada mi vždycky připomíná, že všechno má svůj čas – čas kvést, i čas odcházet.
Tyhle snímky jsou pro mě dnes vzpomínkou na jednoho skvělého chlapa a tichým pozdravem do světa. Holkám na Vysočinu posílám aspoň takto na dálku obrovské objetí.
Děkuji vám, že jste se u mě dnes zastavili. Opatrujte sebe i své blízké a važte si každého společného okamžiku.
