Když se dnes den začal ukládat ke spánku...,

...zapálila jsem druhou svíci na adventním věnci. Nechala jsem se tou útulnou atmosférou nakazit a za mihotavého světla svíček, jsem se zaposlouchala do programu českého rozhlasu 2.

Právě začal, můj nejoblíbenější pořad, vyprávění malíře pana Anderle. Díky jemu, jako by se zastavil čas a já zase byla ten malý capart, co sedí u tety, na stoličce u kamen. Kolena pěkně pod bradou, ani nedutám, abych tetu nerušila v jejím vyprávění. Většinou si přitom pochutnávám na nějaké domácí dobrotě, kterou mi teta podstrčila. Občas, když ztichne, škemrám:“prosím povídej ještě, jaké to bylo, když jsem nebyla na světě“.

Dnes pan Anderle vyprávěl o tom, jak se slavili Vánoce ve čtyřicátých letech. Zcela jsem se ponořila do jeho vyprávění a nechala pracovat mojí představivost. Škoda, že když pořad skončil, nemohla jsem, jako tetu pana Anderle požádat, aby vyprávěl dál…Nezbylo mi, než si ponořit do vzpomínek, jak se slavilo u nás doma.

Přeji Vám, ničím nekažený druhý

adventní týden. A proč ne se

vzpomínkama na Vánoce vašeho

dětství?

Vaše zasněná

Lezarts