'
… 11.9.2001.
Myslím, že v tento den měla stejný pocit většina lidí na zemi.
Dnešní příspěvek je jen malým pozastavením nad tím, kam se světové dějiny, ekonomika i lidstvo začalo ubírat.
Nechci zde polemizovat, jen by mě zajímal příběh o tom, jak jste vy tuto událost prožívali a kde?
Já jsem seděla doma na kanapi, měla jsem ve zvyku si zdřímnout u televize při nějaké epizodě nekonečného seriálu. Když jsem otevřela oči tak jsem si říkala, že dávají už další program, nějaký film s katastrofických scénářem?! Trvalo mi dost dlouho, než jsem pochopila o co jde. Následoval u mě naprostý šok. Trvalo několik dní, než jsem byla schopná pochopit, že jsme asistovali takové katastrofě, téměř v přímém přenosu.
Vím není to na dnes moc veselé téma, proto si užívejte, každé krásné chvíle, ať jste, kde jste !!!
Stejně tak myslím na lidi, kteří stejnou lidskou hloupostí, některých jedinců i sílou přírody, přišli o všechno!
Ale naděje v lepší zítřky umírá naštěstí poslední!!!
,
Váš
Lezarts,
radující se z každé klidné chvilek na světě.
Ano, Renatko! Ten den se svět změnil a nějak se to nezlepšuje. Bohužel!
OdpovědětVymazatVážit si každého obyčejného dne.
Posílám pozdravy, Helena
https://sincerehelena.blogspot.com
Renatko, na tento den nemůžu zapomenout, protože my slavíme výročí svatby...dnes je tomu 53 let, co jsme slavili svatbu. Ten jsme neslavili...sledovali jsme tu hrůzu. Doba se hodně změnil a nezbývá než přát všem dobrým lidem zdraví, štěstí a život v míru.
OdpovědětVymazatTaky mám ten den navěky v paměti.
OdpovědětVymazatEva http://es-ideas.blogspot.com/
Renato, tenkrát jsem přišla z práce, pustila televizi a také jsem měla dojem, že se dívám na nějaký thriller. Ale hlas komentátora mě uvedl do kruté reality, děs na který se zapomenout nedá.
OdpovědětVymazatJá to slyšela v rádiu - syn byl po encefalitidě a měl absolutní zákaz TV i PC, takže to u nás tehdy bylo až do pozdního večera tabu. A pamatuju si, jak syn právě jen na základě zpráv, co zaslechl v rádiu kreslil docela realistické obrázky, jak letadlo naráží do mrakodrapu...
OdpovědětVymazatRenatko zažila jsem to podobně jako ostatní. Zprávu jsem slyšela z rádia v kuchyni, šok, smutek, obavy kam ten svět směřuje... Pozdravuju, Lenka
OdpovědětVymazatPamatuji se na ten den naprosto přesně. Byla jsem v práci, radio jsme v kanceláři neměli, nevěděla jsem nic. Při cestě domů jsem se stavila u mladých a šla tam televize. Jen tak letmo jsem se podívala a brala to, co jsem na obrazovce viděla, jako katastrofický film. Z omylu mne vyvedla snacha. Nemohla jsem uvěřit, že je to realita.
OdpovědětVymazatKlidný den, Renatko !
Hanka
Pamatuji si ten den úplně přesně. Šla jsem do fitka. Tam vždy nad recepcí běžela televize, vždy nějaký sportovní program nebo přenost. Tentokrát tam běžely záběry té hrůzy, všichni stáli nehnutě před televizí a zírali. Recepce byla bez obsluhy. Chvíli jsem tam postávala, divila se, proč všichni koukají na nějaký katastrofický film a začínala vztekle bublat, jestli by slečna recepční místo kina nechtěla jít zase pracovat. Pak mi to došlo....
OdpovědětVymazatOd té doby je už všechno jinak.
Je zvláštní, jak si některé dny zapamatujeme.... v práci mi přišla zpráva mailem od finanční instituce, že narazilo první letadlo... přijeli jsme odpoledne domů a pustili satelitní CNN a viděli on-line náraz druhého letadla a pak zřícení věže.... jako špatný katastrofický film s vědomím toho, že je to realita... Měsíc potom jsem musela služebně do Dubaje a byla ve mně malá dušička... Svět se změnil... a pak ještě několikrát...
OdpovědětVymazat